Ahoooj!

Zdravím vás všechny, takhle v pondělí večer, což je pro mě kupodivu šťastný den. A hned vám povím proč - dneska mi přišel poslední výsledek z poslední zkoušky, kterou jsem dělala a jsem vážně ráda, že jsem to všechno zvládla a dokonce všechny zkoušky na poprvé. Nechci se nějak vychloubat, ale udělalo mi to vážně radost, protože jsem s tím popravdě moc nepočítala, počítala jsem s tím, že alespoň jednu zkoušku budu opakovat. 

A jaký to zkouškový vlastně bylo? musím říct, že pro mě ne moc hrozný. Je to taky tím, že studuju pedagogickou školu, což není zas až tak extra těžký obor, ale rozhodně jsem obdivovala všechny studenty medicíny, nebo veteriny, protože věřím, že jejich zkouškový, je teprve něco a že by moje zkouškový, při kterým jsem i tak měla kolikrát špatnou náladu, brali jenom nějakou rozehřívací hru. 

Každopádně jsem moc ráda, že jsem to zvládla a mám zase na chvíli klid, teď už jen půjdu sledovat Sex education a číst Harryho Pottera, kterého jsem začala číst až téměř ve dvaceti letech (stydím se trošičku). Tak si užijte zbytek pondělí a 

Č A U

Maris

Chtěla bych vám popřát všechno nejlepší, hlavně hodně zdraví, štěstí a ať se vám v následujícím roce splní všechno, co si přejete.

Já vám tak nějak nevím. Moje aktivita tady v poslední době byla víc než tragická a já si to moc dobře uvědomuju. I když mně psát a fotit opravdu hrozně moc baví, tak mám jeden velkej problém se sebedisciplínou. Nevydržím něco dělat dlouhodobě, čehož jste si už určitě všimli. Vím, že se říká, že když člověk něco opravdu chce, tak by si za tím měl jít. Na druhou stranu, já si nemyslím, že by ze mě někdy byla nějaká blogerka, vždycky na blog dávám článek, protože se mně chce, protože mám nápad/náladu, mám co sdělit, chci si uchovat vzpomínku pro sebe. To je možná i ten důvod, proč po nějaké době přestanou vycházet článku, je tu většinou tak půl roku mrtvo a pak najednou, se mi zase začne chtít. Osobně si nemyslím, že by se to někdy změnilo, ale kdo ví, třeba jo. Ale už dost negativního.

Do not start 2020 with a 2019 problems.

A přesně tohle je něco, čím bych se vážně chtěla řídit. Ve všem. Když to vstáhnu k blogu, chtěla bych vydávat článek alespoň jednou týdně. Jestli se mně to povede? ani sama nevím. Necháme se překvapit. 

“Dear music, thanks for always clearing my head, healing my heart and lifting my spirits.”

Určitě všichni znáte takový ten pocit, kdy vám k dokonalé chvíli chybí už jen ta správná písnička. Hudbu posloucháme všichni a troufám si říct, že většina z nás je na ní i nějakým způsobem závislá. Jiné písničky posloucháme když jsme šťastní, jiné když jsme smutní, hudba nám pomáhá vyjádřit naše pocity, pomáhá nám při učení a často v ní hledáme i věci, které se bojíme říct nahlas. Je to takový určitý druh komunikace.

Na každé roční období mám určité oblíbené playlisty, nesestavuju si svoje vlastní (zatím), ale ráda poslouchám playlisty různých uživatelů na Spotify, kde si to svoje dokáže najít opravdu kdokoli. 

Podzim nás směřuje k pomalým tónům a nutí nás spomalit. Hudba tak krásně dotvoří celkovou atmosféru. Když si zapálíte krb, uvaříte si kakao nebo čas, zapálíte svíčku a pustíte oblíbenou písničku, vznikne právě ten dokonalý moment. 

Rozhodla jsem se, vám sem dát ukázku z mých tří oblíbených playlistů, právě ze Spotify. Ten první je speciální - je od kanadské youtuberka Kalyn Nicholson, kterou naprosto zbožňuju. Pokud ji neznáte, musíte to napravit. Má skvělej vkus na hudbu, miluje jógu a má svůj vlastní podcast - Kalyn`s coffee talk. 

Uvařte si oblíbený podzimní drink a zaposlouchejte se do některých z těchto tří playlistů, nebo klidně do všech. A zkuste alepoň na chvíli vážně pozorně vnímat každičkou melodii. Jsem si jistá, že si vás získá.

M. 

“It's not about how much we've lost. It's about how much we have left.”

Je pátek 22:06 a já sedím ubrečená před obrazovkou počítače a utírám si kapesníkem slzy. Nebojte se, nestalo se mně nic vážnýho, jenom jsem dokoukala Avengers Endgame. Ale hezky pěkně popořádku, jdeme zpátky na začátek.

Všechno to začalo na táboře, kde pro nás děti vymýšlely kvízy. Bylo to nějakou dobu, co vyšel poslední díl Avengers, kolem kterýho byl neskutečnej hype, ale to jste jistě už postřehli. Jeden z kvízů, které si pro nás děti připravily, se týkaly Marvelu. Nikdy jsem žádný film neviděla a nic jsem o tom nevěděla, max to, že existuje nějakej Ironman a jak tak zhruba vypadá. The end.  

Potom co jsme přijeli domů, se brácha rozhodl, že takhle to teda opravdu nejde a že bych ty filmy měla vidět (mám mladšího bráchu (15) a on celej Marvel totálně zbožňuje). Na začátku se mi do toho úplně nechtělo, vždycky jsem to brala jako nějakou ultra sci-fi věc, která mě asi ani nebude bavit. Souhlasila jsem.

Od té doby už to šlo docela rychle, brácha udělal rozpis, seřadil to, jak bych se na to měla koukat postupně a zahájili jsme naše, teď už docela tradiční, večerní koukání. Které mně mimochodem bude celkme chybět. 

Jako první přišla na řadu Captain Marvel, která mě abych byla upřímná skoro vůbec nenadchla a od té doby jsem byla docela skeptická, jestli vydržím všechny ty filmy. Ale kvůli bráchovi, kterej z toho byla nadšenej tak 13324239x víc než já, jsem si řekla, že tomu dám šanci. 

Co vám budu povídat, jakmile jsme do toho najeli, začalo to rychle ubíhat - Captain America, IronMan, Thor, Black Panther… najednou jsme byli v polovině a než jsem se nadála skončil Avengers Infinity war a moje prvnotní zděšení, co že se to tam vlastně stalo. Nebudu vám lhát, přišla jsem z toho filmy docela zdrcená. 

Mezi Infinity war a Endgame jsme měli týden pauzu, jelikož jsem začala chodit do školy. 

A pak nastal ten pátek, kterým začíná tenhe článek.

“Part of the journey is the end.”

Nebudu vám říkat obsah filmy, sama nesnáším spoilery, ale řeknu vám jedno: bylo to strašně, ale fakt strašně smutný a dojemný. Nejsem člověk co brečí u filmů. Jedna moje kamarádka si ze mě dokonce dělaá občas srandu, že nemám žádný city, kdy se mnou nějakej film nic nedělá. Jo přijde mi to smutný, ale nebrečím. 

Ehm, do té doby, než jsem viděla Endgame. Poslední řekněme třetina filmů je velkej zápřah na emoce, kdo to viděla, dá mi určitě za pravdu. Seděla jsem, koukala a najendou to byla jedna slzička, druhá a pak i třetí.

Kdybych měla ceou tuhle obrovskou Marvelovskou sérii srhnout - určitě stojí za to, se na to kouknout, ale koukejte na to postupně a hlavně koukněte na všechno. Pokud si pustíte samotný Infinity war a Endgame, skoro nic vám to neřekne a rozhodně to pro vás nebude tak emotivní, jelikož neznáte příběhy těch postav. 

Jako nejlepší jednotlivé filmy (bez Avengers) byla rozhodně zvolila všechny tři IronMany, všechny tři Thory a Black Panther. Pomyslnou zlatou příčku obsadilo ono poslední Avengers Endgame a já konečně pochopila, proč byl kolem toho takovej hype. 

Plánuju na to někdy kouknou znovu? určitě ano, ale potřebuju nějakej čas, než to všechno vstřebám. 

Máte rádi Marvel? která postava je vaše nejoblíbenější a jaké pocity u vás zanechalo Endgame?

M. 

Chodíte rádi po kavárnách? musím říct, že jestli mám něco fakt ráda, tak je to sladký a nejrůznější dezerty, palačinky a podobný blbosti. Je to takové mé guilty-pleasure.

Navíc mi začal oficiálně školní rok - můj první rok na vysoké. A jaký byl úvodní týden? měli jsme vstupní pedagogickou praxi. Trošku vám to přiblížím. Začala jsem chodit na Masarykovu univerzitu na obor Učitelství 1. stupně. Je to pětileté studium, tak snad se mi bude dařit.

První týden jsme tedy obcházeli různé třídy na základních školách a jednou jsme byli i ve školce, abychom se podívali, jak vypadá dnešní škola a jestli se to přesně to, co chceme studovat. 

Co se spolužáků týče, ještě jsem neměla moc možnost je poznat, ale zatím se mi všichni zdáli sympatičtí. Možná to bylo tím, že jsme všichni úplně noví a nikdo tam nikoho nezná a možná taky takoví jsou. To se časem pozná.

Od pondělí mi to začně už naplno a musím vám říct, že jsem docela zvědavá a mám zároveň strach, jaké to bude. Přeci jenom, je to úplně něco nového. 

Začátek školního roku jsem samozřejmě musela oslavit, nebo se odměnit nějakým tím dortem. S jednou kamarádkou jsme zašly do Kafé Momenta na Zelňáku, kde jsem si dala můj oblíbený cheesecake a cappuccino s ovesným mlíkem. 

Ve čtvrtek jsem pak s jinou kamarádkou začala pomalu ale jistě objevovat brněnské podniky. Zašly jsme spolu do Kafecu, kde jsme si daly obě dvě wafle a řeknu vám, nebyla jsem tam neposledy. Wafle byly vážně moc dobrý a obsluha moc příjemná.

No, tak to byl můj první týden školy, který nebyl vůběc špatný. Máte nějaké doporučení do kavárny v Brně, které stojí za to navštívit? 

M.

Věříte na pověry? na to, že vám rozbité zrcadlo přinese sedm let smůly, nebo na to, že se stane něco špatnýho, když váš přeběhne černá kočka přes cestu? jak já se těším na halloweenské články. 

Někdo se pátku třináctého vyloženě bojí, zase tu máme ty pověry. Na druhou stranu, je to pro někoho šťastný den. Když jsem byla malá, měla jsem v počítači takový děsně vtipný video, který neslo název pátek třináctého a byla tam antilopa utíkající před lvem, který se ji snaží chytit. Kdžy už to vypadalo, že uteče, narazila plnou rychlostí do stromu a zabila se :D. Dobře, zas tak vtipně to nezní, ale kdyby jste to video viděli, koukala jsem na to strašně často a vážně jsem se bavila. #nostalgic

Pro mě je tento den, jako každej jinej. Jo možná si řeknu: jé hele pátek třináctýho. Ale nijak zvlášt dál to nerozvádím. 

Tento pátek byl pro mě vlastně lepší, než ostatní pátky. Určitě vám neuniklo, že o víkendu probíhaly Dny Marrianne, pro nás s mamkouje to taková tradice, už tak posledních pět let, vždycky koukneme po obchodech a dáme si Fruittisimmo. 

Poslední dovou mi přijde, že v kamenných obchodech nic moc nemají a už hrozně dlouho se mi tak něco vyloženě nelíbilo. Možná jsem divná já, to nevím. Každopádně teď v pátek jsem si koupila dokonce čtyři věci a to kalhoty, svetr, šaty a kabelku (určitě vám sem v nějakém dalším článku dám nějaký fotky s těma věcma). 

Nakonec jsme si s mamkou celý spokojený koupily mekáč, sedly do vlaku a jely domů. Akorát krásně zapadalo sluníčko, což byla pomyslná třešnička na dortu.

On i ten pátek třináctýho nemusí být vůbec špatnej. 

M.

Podzim. Ať už chceme nebo ne, léto nám neúsprosně končí a nastupuje podzim. Mám ho ráda i nemám zároveň, ale to je na jiný článek. 

Určitě každý z nás známe pinterest a jistě i vy rádi scollujete dolů a koukáte na nekonečně mnoho inspirativních obrázků snad ze všech částí života. I já mám své oblíbené obrázky z pinterestu a říkala jsem si, že by nebylo špatné vám je ukázat. 

M.