Je to tak, v sobotu jsem měla již 17té narozeniny, což znamená, že je to poslední rok, než se stanu dospělou. Přijde mi docela neuvěřitelné, jak ten čas letí a pořád si pamatuju na své desáté narozeniny, kdy jsem si připadala jako už fakt velký holka, že už je mi těch deset a už mám první kulatiny. No a než se naději, tak je to sedm let, mně je už sedmnáct a vůbec si nepřipadám jako nějaká velká holka. 

Všichni mi říkají, že je to nejhezčí věk, protože člověk ještě není dospělý, tudíž za sebe nemá ještě plnou zodpovědnost, ale zase není už úplně malý a společnost už jej nebere úplně jako dítě. Takže si ten nejhezčí rok musím pořádně užít (smích).

Když jsem byla menší, tak jsem se hrozně moc těšila na to, až mi bude šestnáct. Myslím si, že to bylo tím, jak v Americe prožívají právě tenhle věk - jednak je to sladkých šestnáct a jednak od tohohle věku se může řídit auto. V Česku to tak není. A teď když se podívám zpátky na to, co se za ten rok, kdy mě bylo těch vytoužených šestnýct stalo, tak to něco zas až tak moc mimořádného nebylo, což se samozřejmě dalo čekat.

V sobotu jsme pozvali rodinu a udělali takovou malou oslavu. Všechny narozeniny (já, brácha, sestřencie, bratranec) slavíme jen tak s rodinou a příbuznými, nic velkého. Já nikdy nebyla na takové ty velké oslavy s kamarády, kdy tam pozvete 30 lidí a budeme oslavovat až do rána, to možná až příští rok.Každopádně oslava byla super, dostala jsem plno pěkných dárečku a hodně čokolády, takže než všechny ty svoje dárky sním, tak budu mít snad 100 kg (smích).