"Be grateful for today and never take anything for granted. Life is a blessing."

Vždycky mě zajímalo, jestli se lidi, kteří slaví Díkuvzdání zamyslí nad tím, že to původně mělo mnohem hlubší myšlenku, než udělat krocana a sníst toho tolik, že se nemůžete ani pohnout. Díkuvzdání je zrovna svátek, u kterého mě vůbec nemrzí, že ho u nás v Česku nemáme. Chápu, že pro Ameriku to má nějaký specifický význam a táhne se to až daleko do historie, no point toho, co se z toho ve většině případů stalo teď mi nedává moc smysl. 

Napadá mě otázka: umíme být vděční? ať už otevřete intagram nebo pinterest, všude na vás koukají tipy a doporučení, jak si každý máme psát svůj gratitude list, vzpomenout si na to, za co jsme vděční a vlastně si tak podvědomě připomenout, že se nemáme vlastně tak špatně, jak kolikrát děláme. 

Ale upřímně kolik lidí se reálně nad touhle myšlenkou zamyslí a nenapíše na ten svůj list vděčností jen random pět věcí, které je jako první napadnou proto, aby to už měli za sebou a měli tak další položku v jejich ranní rutině, kterou si můžou pomyslně odškrtnout.

"We forget that waking up each day is the first thing we should be grateful for."

Nechápejte mně vůbec špatně, nenarážím na nikoho a rozhodně si nemyslím, že je špatné psát si nějaký list vděčností a být rád i za úplně maličkosti, tak to myšlené absolutně není. Umět být vděčný je pro člověka něco nesmírně důležitýho, ale podlě mě je strašně těžké se to naučit. Myslím to tak, že si vážně říct nějakou věc, za kteroou jste vděční a opravdu cítit takový ten pocit vděčnosti uvnitř sebe. Není to o tom sepsat si nějaký list, ale o tom si ty věci skutečně uvědomit. Pozastavit se nad tím a skutečně se zamyslet, zda jsme vděčni za ty věci, za které bychom měli být. Spoustu věcí bereme jako samozřejmost a nebereme v potaz, že bychom o ni někdy mohli přijít. Well, až o ni příjdeme, tak se strašně moc divíme a děláme ze sebe ublížený, protože to přece byla samozřejmost, že jo. 

Možná je to pouze můj názor, ale přijde mi, že vděční lidé začínají být právě až zpětně až o něco přijdou a nebo až se jim v životě stane vážně nějaká strašná událost, které je svým způsobem změní. Potom začnou jinak nahlížet na život. 

Tenhle článek vlastně nemá ani žádnou pointu, má sloužit k vyjádření mých myšlenek a možná i k tomu, abyste se trošku zamysleli nad tím, jestli si tu vděčnost dokážeme jako lidi uvědomovat do takové míry jak bychom měli. Takže, myslíte si, že umíme být vděční?